Pokud po zániku leasingové smlouvy nepředá leasingový nájemce předmět leasingu zpět leasingovému pronajímateli, má tento nárok na zaplacení peněžité náhrady za užívání věci. Vůči komu má leasingový pronajímatel tento nárok v situaci, kdy předmět leasingu užívá nikoliv sám leasingový nájemce, ale jeho podnájemce?
Jedná se o poměrně častou věc. Nájemce z leasingové smlouvy svěřil za trvání leasingové smlouvy předmět leasingu do užívání třetí osobě, podnájemci. Po zániku leasingové smlouvy je povinností leasingového nájemce předat předmět leasingu zpět pronajímateli. Leasingový nájemce ale tuto povinnost nesplní a předmět leasingu nadále užívá podnájemce.
Leasingový pronajímatel, zpravidla též vlastník předmětu leasingu, má nárok na zaplacení peněžité náhrady z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 občanského zákoníku), neboť jeho věc protiprávně užívá třetí subjekt. Má tento nárok vůči bývalému leasingovému nájemci, který ale sám předmět leasingu neužívá nebo vůči podnájemci, který předmět leasingu nadále užívá, přičemž s ním ale nebyl v žádném smluvním vztahu?
Judikaturu Nejvyššího soudu lze označit za ustálenou v závěru, že nepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu zpět pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou z titulu bezdůvodného obohacení zpravidla významné, zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě, dřívějšímu podnájemci. Tytéž závěry ostatně platí i za trvání nájmu.
V úvodu nastolenou uvedenou otázku vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30.11.2023, sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, ve kterém uvedl, že uvedené závěry lze vztáhnout také na postavení bývalého pronajímatele a nájemce z leasingové smlouvy. Uvedené rozhodnutí se zabývá též nárokem z titulu bezdůvodného obohacení mezi faktickém uživatelem předmětu leasingu, tedy podnájemcem a bývalým nájemcem.
Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí došel k závěru, že „jestliže po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, které předmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užívání leasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel (zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat (jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém) leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmět leasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po oné třetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmět leasingu k užívání podnájemní smlouvou.“
Jak uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.6.2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019 „nejde-li o některou z výjimek uvedených v ust. § 2995 občanského zákoníku, platí, že aktivní a pasivní věcná legitimace závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle neplatné, zdánlivé nebo zrušené smlouvy svědčí zásadně toliko smluvním stranám“.
Tedy není rozhodné, že předmět leasingu fakticky užívá třetí osoba, tedy bývalý podnájemce. Bývalý leasingový pronajímatel bude mít nároky z titulu bezdůvodného obohacení zásadně proti bývalému leasingovému nájemci a ten zas může mít obdobné nároky vůči bývalému podnájemci.
Pro úplnost je třeba dodat, že tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu ust. § 2999 občanského zákoníku, přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle ust. § 2993 občanského zákoníku) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky.
Pokud byste měli k předmětné věci jakékoliv dotazy, či měli obdobný problém, jsme Vám rádi k dispozici.