V souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance má zaměstnavatel celou řadu povinností. V tomto článku se podíváme na to, kdy se úraz zaměstnance považuje za pracovní, a jaké jsou povinnosti zaměstnavatele v souvislosti s takovým úrazem.
Pracovním úrazem se dle zákoníku práce rozumí „poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, případně také úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů.“
Pracovním úrazem je tedy úraz, který se přihodí zaměstnanci při plnění pracovních úkolů, tedy výkonem pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru (případně dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr), či jiné činnosti vykonávané na příkaz zaměstnavatele. Za plnění pracovních úkolů se rovněž považuje činnost, která je předmětem pracovní cesty.
Za pracovní úraz se považuje rovněž úraz, který se zaměstnanci přihodil v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů či pro plnění pracovních úkolů. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět. Rovněž se za ně považují školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem (případně jemu nadřízeným orgánem) či odborovou organizací. Naopak se za takové úkony nepovažují cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb ani cesta k němu a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.
Zákoník práce stanovuje hned několik povinností zaměstnavatele, pokud se jeho zaměstnanci přihodí pracovní úraz. Patří mezi ně objasnění příčiny a okolností vzniku úrazů, zapsání úrazu do knihy úrazů a přijetí opatření proti opakování pracovních úrazů. Povinností zaměstnavatele je také nahlášení pracovního úrazu stanoveným orgánům a institucím. Těmi podle okolností mohou být Policie ČR, odborová organizace a zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, oblastní inspektorát práce, obvodní báňský úřad, případně zaměstnavateli dočasně přiděleného či vyslaného zaměstnance, u smrtelného úrazu pak také zdravotní pojišťovně zaměstnance. Zaměstnavatel je rovněž povinen bez zbytečného odkladu projednat způsob a výši náhrady škody se zaměstnancem a odborovou organizací.
Zaměstnavatel pak musí nahradit zaměstnanci škodu a nemajetkovou újmu vzniklé pracovním úrazem. Pro tyto případy má každý zaměstnavatel pojištění odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu či nemoci z povolání, které vzniká přímo ze zákona. Náhrada náleží rovněž za pracovní úrazy, které si nevyžádaly dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance.
Zaměstnavatel se může povinnosti nahradit škodu za pracovní úraz také zcela nebo z části zprostit, a to pokud prokáže, že zaměstnanec zavinil úraz sám tím, že porušil právní či jiné předpisy, či pokyny k zajištění BOZP, případně v důsledku opilosti či zneužití jiných návykových látek zaměstnancem, přičemž zaměstnavatel nemohl vzniku škody či nemajetkové újmy nijak zabránit. Tyto okolnosti také musí být jedinou příčinou vzniku škody či nemajetkové újmy. Zaměstnavatel se rovněž může zprostit povinnosti nahradit škodu či nemajetkovou újmu prokáže-li, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování, lehkomyslně a muselo mu být zřejmé, že si může způsobit újmu na zdraví.
Pokud si však zaměstnanec způsobí pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, přičemž tento stav úmyslně nevyvolal, nemůže se zaměstnavatel zprostit povinnosti k náhradě škody vůbec.
Co vše lze považovat za škodu, kterou může být zaměstnavatel povinen zaměstnanci hradit? Zpravidla se při pracovním úrazu bude jednat o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Pokud zaměstnanec z důvodu pracovního úrazu není schopen již nadále vykonávat dosavadní práci, náleží mu rovněž náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to až do přiznání starobního důchodu, nejdéle však do 65 let. Dále může být zaměstnavatel povinen k jednorázové náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění a k jednorázové náhradě při zvlášť závažném ublížení zaměstnance, případně k náhradě za věcnou škodu. Rovněž zaměstnavatel uhradí účelně vynaložené náklady spojené s léčením tomu, kdo tyto náklady vynaložil.
Speciálně jsou pak stanoveny náhrady náležející pozůstalým při smrtelném pracovním úrazu. Jsou jimi náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením zaměstnance před úmrtím, náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhrada nákladů na výživu pozůstalých, jednorázová náhrada nemajetkové újmy pozůstalých a náhrada věcné škody.