Nejednoznačné sjednání kratší pracovní doby může mít pro zaměstnavatele řadu nepříznivých následků. Jak správně postupovat při zaměstnání osoby na částečný pracovní úvazek?
Ačkoliv nepředstavuje zaměstnávání osob na částečný, nebo též kratší pracovní úvazek žádnou novinku, setkáváme se nadále s nesprávným postupem zaměstnavatelů při sjednávání kratší pracovní doby.
Dle ustanovení § 34 zákoníku práce je podstatnou náležitostí pracovní smlouvy (i) druh práce, (ii) místo výkonu práce a (iii) den nástupu do práce. Zákoník práce rovněž stanoví povinnou písemnou formu pro pracovní smlouvu. Jak praxe ukazuje, ne vždy je toto zákonné minimum, které má pracovní smlouva obsahovat, dostačující. Problémy vyvolává například nedostatečné vymezení pracovní doby, a to přesto, že je zaměstnavatel ze zákona povinen určit zaměstnanci směny v tzv. písemném rozvrhu týdenní pracovní doby, s kterým zaměstnance nejpozději 2 týdny před jeho nástupem do práce seznámí. Tato povinnost však není vyjmenována mezi podstatnými náležitostmi pracovní smlouvy, a je tudíž v praxi ze strany zaměstnavatelů zanedbávána.
Kratší pracovní doba je doba, která je sjednána pod rozsah stanovené týdenní pracovní doby, tedy pod rozsah 40 hodin týdně (u speciálních druhů práce je stanovená týdenní pracovní doba odlišná). Kratší pracovní dobu nelze sjednat na základě jednostranného aktu zaměstnavatele, vždy musí jít o dohodu, tedy dvoustranné právní jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zákoník práce nestanoví povinnost ujednat ji písemně, je tedy možné i ústní ujednání. V takovém případě však nesmí zaměstnavatel opomenout vyhotovit písemný rozvrh týdenní pracovní doby, s kterým svého zaměstnance včas seznámí. Proto je s ohledem na předcházení sporů nejlepší sjednat si ji přímo v pracovní smlouvě či dodatku k pracovní smlouvě, přechází-li zaměstnanec ze stanovené týdenní pracovní doby na kratší pracovní dobu, anebo v jiné individuální dohodě.
Pokud mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem není výslovně definována pracovní doba, a tuto nelze určit (a doložit) ani jinak, může dojít ke sporu, pokud strany mají odlišný názor na délku pracovní doby. Ze života: Přestože zaměstnankyně v prvních dnech svého nového pracovního poměru pracovala pouze v době od 8:00 hodin do 12:00 hodin, nárokovala si v době dočasné pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění odpovídající výši plné pracovní doby. Vzniknul tak spor o rozsah pracovního poměru, neboť zaměstnavatel trval na tom, že byla ústně ujednána kratší pracovní doba. Rozhořčená zaměstnankyně se následně začala dožadovat po zaměstnavateli doplacení vyšší mzdy, když tato byla sjednána hodinovou sazbou. Také zaměstnavatele nahlásila na Oblastní inspektorát práce. Inspektorát po provedené kontrole konstatoval pochybení v absenci tzv. písemného rozvrhu týdenní pracovní doby, když kratší pracovní doba mezi zaměstnavatelem a zaměstnankyní jinde písemně ujednána nebyla, a vyměřil zaměstnavateli pokutu.
Je zřejmé, že kvalitně sepsaná pracovní smlouva zohledňující individuální podmínky každého zaměstnance je jeden z faktorů, který může zajistit bezproblémové fungování pracovněprávního vztahu a předejít zbytečným sporům a vícenákladům. Proto doporučujeme věnovat přípravě a uzavření pracovní smlouvy vyšší pozornost, neboť se ukazuje, že zákonné minimum není vždy dostačující.