Obtěžování nenávistnými zprávami nelze bagatelizovat

9. srpna 2022 | Občanské právo

Podle Ústavního soudu je možné závažné nenávistné projevy, kterými je zasažena lidská důstojnost a soukromý život, postihnout i v rámci trestního práva, nikoli pouze v řízení o přestupku. Za jakých okolností a z jakých důvodů k tomuto závěru Ústavní soud dospěl, se dozvíte v tomto článku.

Ústavní soud (dále jen „ÚS“) se zabýval případem, kdy byla poškozená dlouhodobě terčem útoku pachatele, který ji dlouhodobě obtěžoval nenávistnými a vulgárními zprávami, které odkazovaly na veřejnou činnost poškozené. Orgány veřejné moci (policie, trestní soudy) se jednáním pachatele zabývaly opakovaně, avšak jednání vůči poškozené nikdy neposoudily jako trestné a věc obvykle skončila u přestupkové komise. S tímto postupem poškozená nesouhlasila, neboť měla za to, že jí trestní soudy opakovaně a vůči stejnému pachateli odepřely jedinou účinnou, tedy trestněprávní, ochranu (odepřely její základní právo na účinné vyšetřování), a obrátila se proto na ÚS.

Dosavadní rozhodovací praxe obecně vycházela z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život. Je třeba ale přihlédnout také k tomu, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) spojuje existenci závazků státu, včetně práva na účinné vyšetřování, i s právem na ochranu soukromého a rodinného života, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozených (tedy toto právo chápe šířeji). Podle ESLP lze pachatele od nejvážnějších útoků na soukromý život a lidskou důstojnost účinně odradit pouze za použití prostředků trestního práva, a to zejména s ohledem na účinnost tohoto postihu.

ÚS se v komentovaném nálezu zabýval právem poškozené na účinné vyšetřování ze strany státu v kontextu tvrzeného porušení práva na soukromý a rodinný život a dospěl k závěru, že k porušení základních práv poškozené došlo. ÚS přitom netvrdil, že by zprávy, které pachatel poškozené posílal, mohly objektivně vzbudit skutečně reálné a odůvodněné obavy o život, na druhé straně však zdůraznil, že tyto zprávy velice závažným způsobem zasáhly do soukromého života poškozené a do jejích osobnostních práv, včetně práva na lidskou důstojnost.

Dosavadní závěry trestních soudů, které jednání pachatele bagatelizovaly a nepovažovaly jej za tak závažné, aby odůvodňovalo trestní postih (například jako důvod uváděly, že pachatel sám vypověděl, že by výhružky ve skutečnosti nezrealizoval, že jednání pachatele bylo „primitivní“ apod.), podle ÚS nelze akceptovat. Skutečnost, že se pachatel choval nevyrovnaně, ani to, že následně před soudem tvrdil, že by své výhrůžky nerealizoval, neodůvodňuje závěr, že jeho jednání nenaplnilo důvody pro trestní postih. Zmíněnou nevyrovnanost či nevyzpytatelnost pachatele, tedy např. to, že pachatel v jedné zprávě poškozené vulgárně vyhrožoval, aby ji v následující „uklidnil“ sdělením, že by jí osobně neublížil či by ji neznásilnil, nelze dle ÚS vykládat jednostranně jako doklad o jeho neškodnosti.

ÚS uzavřel, že i pokud by poškozená neměla za to, že se jí pachatel pokusí skutečně fyzicky ublížit, míra strachu a narušení psychologické pohody, kterou musela v důsledku jeho jednání prožívat, musela být natolik vysoká, že zasluhovala trestněprávní ochrany. V tomto ohledu ÚS nepřijal ani argument, že je poškozená jako veřejně činná osoba povinna strpět vyšší míru kritiky, ačkoliv tento argument v obecné rovině ÚS u osob veřejně činných akceptuje. Při hodnocení kolize svobody projevu na straně jedné a osobnostních práv na straně druhé je totiž sice podle judikatury ÚS i ESLP potřeba přihlédnout i k postavení „kritizované osoby“, jedná se však pouze o jedno z kritérií. Na druhé straně by totiž výroky zásadně neměly „vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany“. Většina zpráv pachatele přitom byla takové povahy, že zcela zřetelně a bez jakýchkoliv pochyb vybočovaly z akceptovatelných mezí a z tohoto důvodu je míra jejich ústavní ochrany (jako práva na svobodu projevu) zcela mizivá.

Typovou závažnost obtěžování a zásahu do osobnostních práv poškozené zvyšuje i fakt, že pachatel poškozené zasílal zprávy cíleně, dlouhodobě, systematicky a bez jakéhokoliv individuálního adresovaného podnětu ze strany poškozené, která jeho výhrůžky a vzkazy ignorovala. Nemohlo se tudíž jednat o jakýsi jednorázový zkrat, kterým by snad ještě bylo možno vysvětlit například výjimečný komentář na sociální síti.

Z uvedených důvodů ÚS dospěl k závěru, že právní posouzení věci obecnými soudy, opřené o chybné zhodnocení v kolizi stojících zájmů, bylo nesprávné a ve svém důsledku i protiústavní.

Tento nález považujeme za významný a informujeme o něm z toho důvodu, že se zabývá kolizí svobody projevu a osobnostních práv člověka a s tím spojenou trestní odpovědností založenou jednáním na internetu, což považujeme s ohledem na vliv sociálních sítí na jednání osob za aktuální téma. Závěr ÚS, že i obtěžování nenávistnými zprávami na internetu může založit trestní odpovědnost, může vést ke změně dosavadní praxe orgánů činných v trestním řízení, které doposud k podobným jednáním přistupovaly spíše zdrženlivě a podobná jednání nepostihovaly v trestním řízení. V tomto směru nelze doporučit nic jiného než odpovědný přístup k aktivitám na sociálních sítích a ve virtuálním světe obecně, neboť i jednáním v tomto prostoru se lze vystavit riziku trestní odpovědnosti.

Zdroje:

Nález Ústavního soudu ze dne 22.06.2022, sp. zn. III. ÚS 3006/21