Rozsudkem Nejvyššího soudu došlo ke změně dosud zažité praxe v rámci vypořádání společného majetku, která se týká posuzování nároku na kompenzaci splátek hypotečního úvěru jednoho z manželů, který byl placen za trvání manželství.
Jedná se o poměrně častou věc. Manželé bydlí v bytě, který je výlučným majetkem pouze jednoho z manželů. Ten si uvedený byt pořídil před uzavřením manželství na hypotéku, kterou splácí i po uzavření manželství ze svého příjmu. Příjem každého z manželů přitom spadá do jejich společného majetku.
Pokud dojde k rozvodu manželů a majetkovému vypořádání, uplatní manžel, kterému byt nepatřil, vůči druhému nárok na tzv. vnos, tedy na náhradu toho, co odešlo ze společného majetku na financování bytu prvního manžela. Soudy takovému nároku až donedávna dávaly za pravdu. Argumentovaly zákonným ustanovením, dle kterého při vypořádání společného majetku každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek.
Změnu této praxe znamená rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020. Nejvyšší soud totiž věc posoudil i s ohledem na zákonné ustanovení, dle kterého každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Přitom platí, že peníze vynaložené na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti ze společného jmění manželů se nenahrazují; nejde totiž o „to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek“. Částky vynaložené takto na zajištění bydlení rodiny tedy nejsou předmětem vypořádání.
Nejvyšší soud uvádí, že se nahrazuje to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek; v zásadě tedy i splátky hypotéčního úvěru, vynaložené ze společného majetku na nemovitost ve výlučném vlastnictví. To ale dle Nejvyššího soudu neplatí absolutně.
Podle Nejvyššího soudu může nastat situace, kdy dojde k souběhu hypotéz obou výše uvedených ustanovení; peníze vynaložené ze společného majetku slouží k zajištění potřeb života rodiny a společné domácnosti a současně jsou i vynakládány na výlučný majetek jednoho z manželů. V takovém případě je třeba věc individuálně posoudit a zejména zvážit, zda částka takto vynaložená by musela být vydána na zajištění totožné potřeby rodiny i v případě, kdy by současně nebyla vynaložena na výhradní majetek, a zda šlo o vydání přiměřené peněžní částky. Podle výsledku této úvahy pak bude možno rozhodnout o úhradě vnosu – úplné, částečné anebo o tom, že vnos uhrazován nebude.
Závěr uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy takový, že je-li v době trvání společného jmění ze společných prostředků hrazen hypoteční úvěr na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu, například nájmu.
Tedy jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.